Článek je krátkým shrnutím aktuálních informací o energetické krizi v Německu v souvislosti s odklonem od jaderné energie a uzavíráním jaderných elektráren. Čeká Německo prohloubení krize? Dopadne tato krize na sousední ekonomiky, které jsou úzce propojeny s největší ekonomikou Evropské unie?
Jaderné elektrárny byly po desetiletí důležitou součástí německého energetického mixu. V období největšího rozvoje jaderné energetiky tam fungovalo více než 30 reaktorů, které dodávaly značnou část elektřiny země. Tato technologie měla podporovat energetickou stabilitu a omezovat závislost na fosilních palivech. Díky tomu měl průmysl, perla v koruně Berlína, včetně toho automobilového, zachovat konkurenceschopnost a schopnost konkurovat na světových trzích, což by bez levné energie bylo nemožné.
Během let se však měnily politické priority a společenský postoj k jádru, což vedlo k postupnému odstavení reaktorů. Nebylo však v pozadí více politiky, než se nám zdá, nebo jak hlásají některé teorie dokonce spojení s Ruskem, jehož suroviny měly umožnit vypnutí německých reaktorů? Aniž bychom to předjímali, ze zákonné povinnosti zaznamenáváme, že takové názory ve východní Evropě také kolují a jejich ztělesněním je například postava bývalého německého prezidenta Gerharda Schrödera, který je nyní otevřeně spojen s ruským Gazpromem. Je však dobré vědět, že v Německu nejsou tyto informace vždy vnímány negativně, část politické třídy, ale také část společnosti nevnímá spolupráci s Ruskem jako zásadně negativní.
Německá energetická transformace měla z velké části spočívat na plynu pocházejícím z Ruska, dodávaném řadou plynovodů. Nejvýznamnější roli hrál plynovod Nord Stream 1 – který vedl po dně Baltského moře a nezávisel na jiných zemích, spojoval baltské pobřeží Ruska (blízko Petrohradu) s baltským pobřežím Německa v oblasti německo-polských hranic.
Když však byly oznámeny plány na vybudování dvojčete Nord Stream 2 – které mělo znásobit přepravní kapacitu plynu, což zjevně časově korelovalo s odklonem Berlína od jaderné energie – země východní Evropy vznesly radikální odpor. Tento odpor podpořily Spojené státy, které se domnívaly, že země NATO by neměly tak otevřeně podporovat hlavního rivala NATO.
Problém je v tom, že se Německu, které stále bylo v NATO, otevřela perspektiva stát se plynovým uzlem – tedy rozvádět ruský plyn i do dalších zemí a vydělávat na marži obrovské sumy. Německo by se mohlo připojit k plynárenským velmocem, ačkoli formálně nevlastnilo vlastní surovinu. Německo, jak je nyní jisté, využilo svůj vliv, aby EU začala prosazovat politiku přechodu na plyn – nutící další země společenství k likvidaci jiných zdrojů energie. Nebylo těžké zdůvodňovat nutnost odstoupit od špinavého černého nebo hnědého uhlí, zapadajíc do proekologických trendů. Útočilo se také na jádro jako na nebezpečné. To mělo připravit poptávku po plynu a přinutit vzpurné země společenství jej kupovat.
Podařilo se to? Z velké části ano, EU začala rozhodně silně tlačit na země závislé na fosilních palivech, jako je uhlí. I když země jako Polsko z důvodu silných odborů doly neuzavíraly, masivně se vedly plynové přípojky do nových sídel a dokonce i na venkov za účelem přechodu na vytápění plynem (samozřejmě nelze tento proces odůvodňovat pouze tlaky Unie, plyn je bezobslužné palivo a méně škodlivé než uhlí – celý proces však ukazuje, že z perspektivy plánů Berlína energetická transformace prostě probíhala podle plánu).
Pokud jde o jadernou energii, pokrok byl však malý, v podstatě se nepodařilo přesvědčit další státy, aby od jádra upustily – protože země s největším podílem jaderné energie v energetickém mixu, Francie, postavila rozhodné veto. Ostatně očekávání Bruselu a Berlína byla málo realistická, v podstatě pro Francouze neproveditelná, a Německo potřebovalo silné spojenectví s Francií, aby v tomto duetu mohlo snadněji prosazovat své cíle uvnitř Unie. Berlín tedy ustoupil, když si uvědomil, že je to příliš mnoho, a tak ambiciózní plány musely být odloženy na budoucnost.
Plány na zgazování evropské ekonomiky a zároveň plány na širokou redistribuci ruského plynu přes Berlín však zkrachovaly – kvůli společenskému a politickému otřesu v Německu, který vyvolala agrese Ruska na Ukrajinu 24. února 2024, ke které došlo prakticky ihned po dokončení Nord Stream 2 (i když před jeho spuštěním, pro upřesnění – nakonec nebyl spuštěn). Německo, které si léta budovalo image „morálního“ impéria, se od toho muselo pod tlakem veřejného mínění uvnitř země i ze světa stáhnout. Komentátoři nepřátelští Německu dokonce přímo říkali, že německé peníze pumpované Berlínem do Ruska výměnou za suroviny způsobily, že Rusko mohlo modernizovat armádu a poslat ji proti Ukrajině. A vědomí naprosté závislosti Berlína na ruských dodávkách plynu – mělo vést k tomu, že Moskva usoudila, že tyto peníze nepřestanou téct ani v extrémních situacích. To stačilo k rozpoutání války. Takový názor zastává například Donald Trump, ačkoli jeho postřehy jsou často krajní.
Zachování již schválené politiky transformace založené na plynu uvnitř Evropské unie by znamenalo, že tento plyn je nyní třeba koupit odněkud a Německo jej již nezajistí. Nejbližším směrem bylo Norsko, z hlediska politické dominance Německa by však byla nebezpečnější vize uspokojení plynových potřeb Evropy USA. To by znamenalo prohloubení vztahů Washingtonu s jednotlivými zeměmi EU a jejich osamostatňování se od vlivů Berlína. Zvláště země východní Evropy byly takovým řešením zaujaty, cítily ruskou hrozbu – takže USA – lídr NATO byl přirozeným spojencem, zvláště po invazi na Ukrajinu. Tyto země také měly (na rozdíl od Německa) skvělou infrastrukturu pro příjem plynu z USA dováženého tankery, konkrétně moderní LNG terminály. Šlo například o Polsko nebo Litvu.
Vlivy Německa v EU však byly natolik silné, že Brusel velmi rychle zareagoval a téměř ihned po pádu projektu Nord Stream 2, který byl mimochodem brzy poté odstřelen ukrajinským sabotérem, zavedl politiku omezení plynu, zejména v instalaci a dotování nových zařízení a předpokládající harmonogram odklonu od energie z plynu. Novým miláčkem Evropské komise – a na tom se měla uskutečňovat transformace – se stala tepelná čerpadla. Není těžké uhodnout, která země v Evropě jich vyráběla nejvíce, byly to a stále jsou Německo.
Jednala snad Evropská komise v této věci na přání Německa? Mnoho komentátorů to tvrdí, je to země s největším vlivem v EU. Položme si řečnickou otázku – zavedl by Brusel politiku odklonu od plynu – kdyby se Německu podařil plán redistribuce ruského plynu, který stál miliardy?
Problém Německa v otázce závazků vlády vůči společnosti ohledně jádra – však zůstal – německá vláda léta lobovala v médiích pro odklon od jaderné energie, kterou prezentovala jako nebezpečnou. Proces formování společnosti a veřejného mínění, podpora protijaderného pohledu začal již v 90. letech. Silnou roli hrály levicové strany v čele se Zelenými, ale také hlavní strany, jako CDU nebo CSU. V okamžiku, kdy mělo Německo plánované vypnutí jaderných elektráren – jako důvěryhodný stát by to mělo udělat. Nepředpokládalo se však, že v této době bude geopolitická situace komplikovanější než kdykoli po roce 1989. Plyn, který měl nahradit jádro – neměl odkud téct, a energie enormně zdražila, nad německým průmyslem se vznášelo vidmo obrovských nákladů a ztráty konkurenceschopnosti. Přesto – projekt vypnutí jaderných elektráren byl dokončen, což v závěrečné fázi získávalo odpůrce a v podstatě znamenalo vyvolání energetické krize v zemi. Tato krize měla tvrdě dopadnout na průmysl i na běžné obyvatele země. Měla přispět ke stagnaci nebo dokonce regresi hospodářství, jakou Německo nezažilo desítky let. Řekněme upřímně – vypnutí jaderných elektráren v takovou chvíli bylo šílenstvím.
První rozhodnutí o odchodu od jaderné energie se objevila již v 90. letech 20. století pod vlivem ekologických hnutí a strany Zelených. Klíčovým momentem byl rok 2011 a katastrofa ve Fukušimě v Japonsku. Kancléřka Angela Merkelová, i přes dřívější relativní příklon k jaderné energetice, oznámila radikální program urychleného odstavení reaktorů. Německo se rozhodlo pro úplný odklon od jádra, přičemž bezpečnost a environmentální rizika považovalo za prioritu – tak zněla vládní prohlášení. Tu a tam se objevovaly obavy z příliš silné závislosti na ruských dodávkách, avšak Rusko konce 90. let a později – se zdálo být zemí věčné bídy, krize a zastaralé armády z technologického hlediska. Málokdo bral vážně možnost obnovení ruské hrozby – ačkoli takové hlasy se ozývaly v zemích východní Evropy, včetně Polska nebo Rumunska.
Nakonec poslední německé jaderné elektrárny ukončily provoz v roce 2023, čímž se Německo stalo jednou z mála velkých industrializovaných zemí, které se zcela vzdaly jaderné energie.
Co dál? Je těžké tomu uvěřit – Německo muselo začít dovážet elektřinu z Francie. Připomeňme, že drtivá většina elektřiny vyráběné na Seině je ... jaderná energie. Berlín vypnul jaderné elektrárny – a začal dovážet jadernou energii z Francie. V roce 2025 jsou náklady na elektřinu ve Francii dvakrát nižší než náklady na elektřinu v Německu.
Vypnutí jaderných elektráren bylo součástí širšího plánu „Energiewende“, tedy energetické transformace založené na obnovitelných zdrojích energie — větrné, solární a biomase, pokud jde o období, kdy již nemohlo být řeči o plynu. Německo významně zvýšilo výrobu energie z OZE – Německo se stalo světovým lídrem v této oblasti. Zároveň se zavádějí programy na podporu skladování energie a rozvoj přenosové sítě. Jenže v tak silném lobbingu, poháněném politiky, za kterými někdy stály nejasné vazby k různým nadacím a samotnému byznysu OZE – věnovala se pozornost reálnému vědeckému přístupu ke stabilitě OZE? Nebo byly – ve jménu politické korektnosti – blokovány všechny polemické stanovisko?
Pravda je taková, že Německo má zastaralou energetickou infrastrukturu, opožděnou, mnoho let nemodernizovanou kvůli politice tzv. zadlužovacího brzdy. V tomto ušlechtilém cíli ochrany klimatu – málokdo připomínal skutečný argument: německá energetická infrastruktura se nehodí pro tak velké množství nepředvídatelných OZE. Příliš velké zatížení systému obrovským množstvím energie z fotovoltaiky – v některé dny končí blackouty, nebo se jim daří jim předejít – odpojením mnoha německých fotovoltaických farem od elektrické sítě. To však není tak jednoduché, stát léta povzbuzoval k investování do takových farem a podepisoval s investory smlouvy na odběr energie. Nemůže je prostě odpojit od sítě v měsících, kdy tito investoři vyrábějí nejvíce energie. Proto se objevil nový finanční problém – Berlín a spolkové země vyplácejí již několik miliard € ročně jako odškodnění vlastníkům fotovoltaických elektráren za nedodržení smluv o odběru energie. Lze riskovat tezi, že přinejmenším v tuto chvíli má Německo příliš mnoho OZE – vzhledem k možnostem své zastaralé infrastruktury.
Stát – usilující ve své fiskální politice za každou cenu o nezadlužování, což byla léta vizitka Německa – vedl k tomu, že nedržel krok s rozvojem fotovoltaiky v zemi a nemodernizoval energetiku. To nezní jako dobře vedená energetická politika, vždyť Německo samo vyvolalo tak bujný rozvoj fotovoltaické sítě (dotováním obrovských částek). Dnes je vidět, že ve všech těchto rozhodnutích byla nejdůležitěji slepě chápaná ideologie, všechny ostatní racionální aspekty musely ustoupit činnostem ve prospěch klimatu. Kritika nebyla vítána, ani nikomu nepotřebná. Dnes na modernizaci německé energetiky jsou potřeba nejen miliardy €, které Německo možná nakonec časem najde (protože kancléř Merz nyní zvažuje odstranění politiky zadlužovací brzdy). To neřeší věc – protože Německo je v tomto ohledu tak pozadu, že k odstranění problému potřebuje nejen peníze – ale mnoho let.
Vypnutí reaktorů vyvolává mnoho diskusí. Kritici poukazují na to, že nedostatek stabilního bezemisního zdroje energie vedl ke zvýšení podílu fosilních paliv, zejména uhlí, což ovlivnilo emise CO₂. Rozhodnutí se tedy ukázala jako kontraproduktivní, přinejmenším dočasně. Objevily se také obavy o energetickou bezpečnost, zejména v kontextu surovinové krize po roce 2022.
Stoupenci naopak zdůrazňují otázky bezpečnosti, nezávislost na jaderné technologii a důsledné uskutečňování ekologické transformace. Jenže, k čemu je nezávislost na vlastní jaderné technologii – když se Německo stalo závislé na francouzské jaderné technologii?
Část komentátorů poukazuje také na společensko-politické důsledky energetické krize v Německu. Růst cen energie přivedl některé odvětví hospodářství, včetně automobilového průmyslu, na pokraj bankrotu. Zatím není problém masové nezaměstnanosti, občané však začali mít obavy o svou práci, což je nový jev. Dochází také k propouštění a mnoho zahraničních firem likviduje pobočky v Německu. Co je horší, jsou také německé firmy – s německým kapitálem, které přesouvají výrobu z Německa do levnějších zemí. Průměrný Němec pociťuje velmi velký nárůst účtů za elektřinu a vytápění, vyšší ceny energie přispívají k drahotě a inflaci také potravinářských produktů. Je to nejhorší za léta, rostou daně a zatížení. To je palivo pro radikálnější strany a likvidaci starého konsensu založeného na vládě stran středu. Roste podpora pro AfD, nabízející opuštění klimatické „utopie“ a návrat ke zdravému rozumu – strany, která se tomu dlouho bránila.
Ačkoli by krize v Německu mohla představovat příležitost pro firmy ze zahraničí, většina expertů hodnotí, že to není žádoucí situace v Evropě a nebude mít pozitivní vliv na hospodářský rozvoj EU. Statistiky ukazují, že v minulosti, aby jiné země dosahovaly dobrých výsledků hospodářského růstu – hospodářský růst v Německu musel vykazovat minimum 2–2,5 %. To je málo, ale znamenalo to, že německý průmysl a poptávka funguje. Podle této hranice, pokud to trvá delší dobu – německý průmysl začíná brzdit a přestává vytvářet pracovní místa v sousedních zemích, protože je třeba připomenout, že v dodavatelském řetězci německých výrobců se nacházejí dodavatelé různých dílů z jiných zemí Evropy – jako z Polska, Česka, Maďarska, Itálie nebo Slovinska. Potíže německých továren pro ně znamenají menší množství zakázek. A potíže německých spotřebitelů a jejich tenčí peněženky – znamenají snížení poptávky, jak po místním zboží, tak po dovozu, což vytváří bludný kruh.
Příkladem ekonomiky, do které problémy německého průmyslu udeří nejsilněji, je Česká republika, která je v podstatě závislá na německém hospodářství. Český průmysl úzce závisí na poptávce v Německu. V podobné situaci byla v minulosti Polsko, avšak historie dalších hospodářských zpomalení ukazuje, že se Polsko částečně osamostatnilo od stavu výkyvů německého hospodářství (z velké části díky silnému vnitřnímu trhu), ale stále je to nejdůležitější obchodní partner Varšavy a ztráty budou dříve či později citelné. Ve špatné situaci budou také italské, slovinské a maďarské firmy.
Tuto situaci nezlepší současná protekcionistická celní politika USA, které byly vždy přístupným trhem pro kvalitní německé zboží. Zvláště když nakonec zasáhly právě automobilový průmysl.
Energetická transformace v Německu stále pokračuje, není to uzavřené téma, rozhodně to nemůže zůstat v podobě, jakou nyní vidíme – průměrný Němec to nepřijímá. Ve skutečnosti její základy se zhroutily a je třeba je znovu vybudovat – a budoucnost má být založena na obnovitelných zdrojích energie, vodíku a pokročilých technologiích skladování. Ačkoli jaderné elektrárny (asi) přešly do historie, toto téma stále budí emoce — část expertů apeluje na nové zvážení jádra, zejména v kontextu nových technologií, jako jsou SMR (malé modulární reaktory). Prozatím však politika Německa zůstává jednoznačná — energie budoucnosti má pocházet z OZE.
___
Podívejte se na produkty značky Nordic Tec:
Skladem
Skladem
Tekutá tepelná média – voda nebo glykol?
Tepelné čerpadlo z klimatizací - funguje to? Stojí to za to?
Chladící media, chladivo do tepelného čerpadla nebo klimatizaci. Jak se liší a jaký výměník na ně použít?
Tepelná čerpadla, klimatizace a chlazení - pájení trubek, výměníků tepla, atd
Druhy tepelných čerpadel. Jaký typ tepelného čerpadla vybrat do domu?
Tepelné čerpadlo ve starém domě - upřímně - vyplatí se to?
Zanechat komentář