Montrealský protokol je mezinárodní dohoda podepsaná v roce 1987, jejímž cílem je ochrana ozonové vrstvy Země. Byla přijata v reakci na tehdejší spekulace – a později i vědecké důkazy – že některé chemické látky, zejména freony (CFC) a halony, způsobují úbytek ozonu ve stratosféře. Objevení tzv. ozonové díry nad Antarktidou bylo impulsem pro rychlé globální akce. Antarktida přitom měla dříve jednu z největších ozonových vrstev – právě proto, že se jednalo o kontinent bez továren, měst nebo komínů.
Chladicí průmysl byl tehdy mnohem méně vyspělý a tepelná čerpadla byla teprve v plenkách. Ustanovení protokolu tak musela ovlivnit rozvoj odvětví tepelných čerpadel a klimatizací.
Montrealský protokol byl zpočátku podepsán 46 státy, ale postupně se k němu připojily všechny země OSN. V této situaci bylo obtížné se mu vyhnout, například přesunutím výroby starších škodlivých chladiv do jiných zemí.
Nakonec se tato dohoda stala jedinou mezinárodní smlouvou v historii ratifikovanou 100 % zemí světa – v současnosti je její stranou 197 zemí (včetně Evropské unie jako samostatného subjektu). Zajímavé je, že dohodu podepsala i Severní Korea (v roce 1995), která obvykle odmítá podepisovat jakékoli mezinárodní dohody – i když kontrola jejího dodržování je spíše slabá.
Mezi prvními signatáři byly například: Spojené státy, Kanada, Japonsko, Velká Británie, Francie, Západní Německo (tehdy SRN), Itálie, SSSR – a také Polsko a Československo. Iniciátorem a zemí považovanou za tvůrce myšlenky, která také přispěla k dosažení konsenzu, byla Kanada, což vysvětluje, proč byla dohoda nakonec podepsána právě v Montrealu na kanadském území.
✅ Zajímavost: Dnes jsou jak Česko, tak Slovensko považovány za země, které vzorně plní ustanovení Protokolu (například v oblasti postupného ukončování používání HFC).
Montrealský protokol zavedl harmonogram postupného omezení a následného úplného ukončení výroby a používání látek poškozujících ozonovou vrstvu (ODS – Ozone Depleting Substances). Mezi ně patřily například chlorofluoruhlovodíky (CFC), hydrochlorofluoruhlovodíky (HCFC) a bromované halony. Dokument také předpokládal technickou a finanční podporu pro rozvojové země, aby mohly přejít na bezpečnější technologie.
Každá ze signatářských zemí musela zavést předpisy směřující k omezení například škodlivých chladiv. Nešlo o jejich okamžité stažení, ale o stanovení harmonogramu, od kdy mohou být distribuovány, od kdy budou podléhat částečnému zákazu distribuce, od kdy úplnému zákazu atd. Každá země to musela udělat individuálně, s ohledem na specifika svého trhu, ale podpisem protokolu potvrzovala přijetí obecných termínů a doporučení.
Byl vynesen rozsudek – tedy slib stažení například nejstarších a nejškodlivějších chladiv jako R22.
Chladicí a klimatizační průmysl byl jedním z odvětví nejvíce zasažených změnami, protože CFC a HCFC byly široce používány jako chladiva. To muselo vyvolat změny... Vynutilo si intenzivní výzkum alternativních látek, které nepoškozují ozonovou vrstvu, nebo ji poškozují méně. Výsledkem bylo uvedení nových generací chladiv na trh, jako jsou HFC (například R134a, R407C, R410A), která měla nulový potenciál poškozování ozonu (ODP = 0). Nová chladiva určovala směr, kterým se odvětví ubíralo již od 90. let – včetně nejen tepelných čerpadel a klimatizací, ale také ledniček, mrazniček atd. Montrealský protokol měl obrovský dopad na chladicí průmysl – vlastně R134a, R410a nebo R407c – to jsou chladiva, která vděčila za svou pozici této dohodě.
Ačkoli se HFC ukázala jako účinné náhrady, postupně se zjistilo, že mají vysoký potenciál vzniku skleníkového efektu (GWP). To vedlo k dalšímu vývoji environmentální politiky – směrem k omezení emisí skleníkových plynů v rámci dalších regulací, jako je nařízení EU o F-plynech nebo Pařížská dohoda. Odvětví tak muselo investovat do ještě novějších chladiv s nízkým GWP, jako jsou R32, R1234yf nebo přírodní chladiva jako CO₂ a propan.
Montrealský protokol je považován za jednu z nejúčinnějších environmentálních dohod v historii. Díky jeho implementaci se podařilo výrazně omezit emise látek poškozujících ozon a vědci předpovídají, že ozonová vrstva by se mohla vrátit do stavu před 80. lety v druhé polovině 21. století. V chladicím průmyslu se stal symbolem globální mobilizace a důkazem, že společné akce mohou přinést hmatatelné výsledky jak pro životní prostředí, tak pro ekonomiku.
BLOG:
Zanechat komentář