R22 je znám také jako freon HCFC-22, po desetiletí byl jedním z nejdůležitějších chladiv používaných v klimatizacích, tepelných čerpadlech a chladicích zařízeních. Jeho popularita začala v druhé polovině 20. století, kdy nahradil dřívější, více hořlavé nebo toxické látky, jako R12.
R22, tedy správně dichlordifluormethan (HCFC-22), byl vyvinut jako část rodiny freonů – chladiv vyráběných společností DuPont, a to již před druhou světovou válkou. Už to samo o sobě působí na představivost a ukazuje, jak starým vynálezem byl; používal se v podstatě již dříve, než většina světové populace slyšela o tepelných čerpadlech nebo klimatizacích. Byl používán např. v ledničkách. R22 měl nahradit dřívější látky, které byly hořlavé nebo nebezpečné – hlavně zmíněný R12, protože v té době lidstvo opravdu nemělo takový výběr chladiv jako dnes. Díky svým termodynamickým vlastnostem si R22 rychle získal uznání v tehdy teprve se rozvíjejícím chladicím odvětví.
V 70. a 80. letech se R22 stal globálním standardem. Byl relativně levný, snadno použitelný, měl dobré termodynamické vlastnosti a široké využití – od domácích klimatizací, ledniček, mrazáků po velké průmyslové instalace. V té době nikdo nepředpokládal, že se tato látka stane symbolem environmentálních problémů – právě v této době probíhá bouřlivý výzkum ozonové vrstvy ve stratosféře a vzniká pojem „ozonová díra“. Jakou to má souvislost s R22? O tom níže.
V 70. letech vědci zjistili, že R22 – jakožto sloučenina ze skupiny HCFC – přispívá k ničení ozonové vrstvy, tedy vytváří ozonovou díru – úbytek ochranné vrstvy ozonu ve stratosféře. Index ODP – tedy index potenciálu tvorby ozonové díry – byl v případě R22 velmi vysoký.
Právě tehdy se objevily první právní předpisy omezující jeho používání. Žádná země jej však nechtěla stáhnout z oběhu – protože by to poškodilo konkurenceschopnost jejího vlastního chladicího průmyslu. Nápadem se stalo vytvoření širší dohody, ve které více zemí na sebe uvalí podobná omezení a zavede je ve podobném čase. Klíčovým momentem bylo podepsání Montrealského protokolu v roce 1987, který nařídil postupné vyřazování látek poškozujících ozon. To byl rozsudek smrti pro R22 – byť odložený, protože Montrealský protokol nevyžadoval bleskové stažení R22. Mělo to být rozloženo v čase.
Od 90. let byly zahájeny programy na snížení výroby a spotřeby R22. V Evropské unii bylo od roku 2010 zakázáno používat nový R22 v zařízeních a od roku 2015 platí úplný zákaz jeho používání i pro servis instalací. Podobné předpisy byly zavedeny v mnoha dalších regionech světa. Vzhledem k tomu, že po roce 1987 k montrealské dohodě přistoupily i další země – časem zahrnující prakticky celý svět (197 států) – je R22 dnes z komerčního a praktického hlediska spíše mrtvý. Již se nevyrábějí zařízení určená přímo pro využití R22.
Stažení R22 donutilo výrobce a uživatele přejít na nová chladiva, jako je R410A, R407C nebo novější, ekologičtější směsi HFO. Pro mnoho uživatelů to znamenalo nákladné modernizace a výměnu zařízení. Z hlediska ochrany životního prostředí to však bylo nezbytné rozhodnutí, omezující emise látek poškozujících ozon.
Ačkoli je dnes R22 zakázanou látkou, stále existují instalace, které s ním původně pracovaly. Mnoho z nich bylo upraveno pro jiná chladiva, ale téma recyklace a likvidace R22 zůstává aktuální. Historie tohoto chladiva je varováním – ukazuje, že technická řešení, která se zdají ideální, mohou časem odhalit svou temnou stránku.
Stojí za to připomenout, že látky, které nahradily R22 – např. jako R407c nebo R410a – se časem také ukázaly jako ne zcela ekologické. Ačkoli mají nízký nebo nulový vliv na tvorbu ozonové díry – postupem času se ukázalo, že mají vysoký index GWP – tedy přispívají ke vzniku skleníkového efektu – a jednoho dne budou také staženy, tentokrát je mají nahradit R290 nebo R32. Na jak dlouho?
R22 urazil cestu od nesporného lídra v chladicím odvětví k symbolu látek škodlivých pro životní prostředí. Jeho vrchol připadal na období dynamického rozvoje klimatizací a chlazení a jeho pád byl výsledkem globální starosti o budoucnost planety. Je to příběh, který dokazuje, že technické inovace musí jít ruku v ruce s environmentální odpovědností.
Zanechat komentář