Zeotropická chladiva jsou směsi několika různých chemických složek, které na rozdíl od azeotropních chladiv se neodpařují a nekondenzují při konstantní teplotě. Místo toho dochází k fázové změně v určitém teplotním rozsahu, označovaném jako „glide“. To znamená, že během odpařování nebo kondenzace mohou složky směsi měnit svůj podíl v plynné a kapalné fázi, což ovlivňuje provozní parametry chladicí nebo klimatizační jednotky.
Jednou z hlavních výhod zeotropních chladiv je možnost úpravy jejich vlastností vhodným výběrem složek směsi. Díky tomu lze dosáhnout parametrů podobných vyřazovaným chladivům, jako je R22, a zároveň snížit dopad na životní prostředí – například snížením indexu ODP (potenciálu poškozování ozonové vrstvy). Mnoho zeotropních směsí, jako je R407C, bylo navrženo právě proto, aby nahradily starší, škodlivější plyny.
Specifika zeotropních chladiv vyžadují při jejich obsluze větší pozornost než u homogenních chladiv. Kvůli různému parnímu tlaku jednotlivých složek může v případě úniku dojít ke změně složení směsi, což vede ke snížení účinnosti zařízení. V praxi to znamená, že v případě úbytku chladiva se doporučuje úplné vyprázdnění systému a naplnění novou, tovární směsí. Navíc přítomnost „glide“ vyžaduje přesné měření teploty a tlaku, aby bylo možné správně posoudit stav systému.
Mezi nejoblíbenější zeotropní chladiva patří:
(ačkoli poslední jmenované je technicky blízké azeotropní směsi). Používají se v klimatizacích, tepelných čerpadlech, chladicích systémech a mnoha dalších aplikacích. Výběr konkrétního chladiva závisí na technických požadavcích zařízení, energetické účinnosti a platných environmentálních předpisech.
Zeotropní chladiva nemají jednoho konkrétního „objevitele“ v podobě osoby nebo data – jsou výsledkem dlouholetého výzkumu různých týmů inženýrů a chemiků ve společnostech zabývajících se chladicí a klimatizační technikou.
Jejich vývoj nabral na intenzitě v 80. a 90. letech 20. století, kdy se začaly vyřazovat freony poškozující ozonovou vrstvu (jako R12 nebo R22) v důsledku dohod Montrealského protokolu. Bylo to období, kdy se ekologická diskuse v zásadě soustředila na tzv. ozonovou díru – podobně jako se dnes mluví o globálním oteplování. Tehdy výrobci jako DuPont (nyní Chemours), Honeywell nebo Arkema začali vyvíjet směsi plynů, které by nahradily homogenní chladiva a byly šetrnější k životnímu prostředí.
V praxi tedy „objevení“ zeotropních chladiv představuje spíše technologický a inženýrský proces než jednotlivý objev připisovaný jedné osobě.
Zeotropní chladiva – hrají důležitou roli v moderním odvětví HVACR, umožňují splňovat stále přísnější environmentální a technické normy. Jejich použití však vyžaduje znalosti a přesnost, aby bylo možné plně využít jejich výhody a vyhnout se problémům spojeným s provozem.
BLOG:
Skladem
Skladem
Zanechat komentář